Historica Olomucensia vol. 43 (2012), 9-27
Na počátku čtyřicátých let 14. století se kalábrijský mnich, teolog a filozof Barlaam ze Seminary (kol. 1290-1348) setkává s Franceskem Petrarkou (1304-1374) na avignonském dvoře papeže Benedikta XII. (1334-1342). Toto setkání ve svém důsledku bude znamenat prvotní zárodek oživení řeckých studií v prostředí raně renesanční Itálie. Předkládaný článek se snaží o vymezení ideových předpokladů Petrarkových motivů směřujících k oživení znalosti řeckého jazyka a literatury. Je třeba zdůraznit, ponecháme-li stranou Petrarkův vlastní skromný pokrok v učení se řečtině, básníkův inspirativní přínos pro jeho mladšího přítele Giovanniho Boccaccia (1313-1375), který byl schopen kolem roku 1360 uspořádat ve Florencii veřejné přednášky řeckého jazyka pro jiného Kalábrijce, Leontia Pilata (kol. 1300-1366), bývalého Barlaamova žáka. Vedle pedagogické činnosti byl Pilatos "zaúkolován" překlady vybraných antických řeckých textů: Homérových eposů Odysseia a Íliada; prvých 466 veršů Eurípidovy tragédie Hekabé; pasážemi z Plútarchových Životopisů; pseudo-aristotelským spisem De mirabilibus auscultationibus (O zázracích z doslechu). Pilatos se též pokusil o převod řeckých partií tzv. Pandectae, výtahu z římského civilního práva Justiniána I. (vytvořeného v letech 530-533), jenž byl obsažen v rukopise nyní známém jako tzv. Littera Florentina (během středověku až do roku 1406 označovaném jako Littera Pisana). Pilatovy rozličné aktivity během jeho působení ve Florencii, jež byly velkou měrou podporovány jak Petrarkou, tak ze strany Giovanniho Boccaccia, znamenaly, i přes relativní krátkost časového rozpětí (od 1359 do 1362), bod obratu v recepci antického řeckého odkazu v intelektuálním milieu italské rané renesance. Kromě Giovanniho Boccaccia a Domenika Silvestriho (kol. 1335-1411) identitu dalších adeptů řeckého jazyka a literatury pod Pilatovým vedením (byli-li jací) obestírá mlčení písemných pramenů. Přestože kontinuita řeckých studií byla z hlediska absence následovníků v italském prostoru přerušena na další tři desetiletí, Pilatovo pedagogické a překladatelské dílo intelektuálně a duchovně připravilo půdu pro příchod kulturní mise Manuéla Chrysolora (asi 1353-1415) v roce 1397. Sledované období (od 1358 do 1363) bylo s ohledem na obnovu řeckých studií v Itálii ve svém výsledku plodné. Došlo k výraznému zvýšení zájmu mezi italskými učenci o původní řecké antické texty a Pilatovým doslovným překladům, přestože byly neobratné, nechyběla stimulující síla a zásadním způsobem podnítily příští generace italských humanistů k vytváření adekvátnějších latinských verzí. Homérské básně byly přeloženy do latiny po mnohých staletí zapomnění v západoevropském intelektuálním prostoru. Kopie Pilatových převodů, za jejichž vznikem stáli Donato degli Albanzani (kol. 1328-1411), či Giovanni Malpaghini da Ravenna (1346-1417), se rozšířily velmi rychle. Vznik kopií latinského znění Homérova textu v poměrně krátkém časovém úseku a jejich následný relativně rychlý "rozptyl" svědčí o netrpělivosti, s jakou byly překlady očekávány mezi italskými humanisty. Na konci 14. století (1398) se objeví ještě jeden překlad z velké míry založený na Pilatově latinské verzi: je jím prozaický převod Odysseie z pera padovského právníka Franceska Zabarelly (1360-1417). Florentský humanista Coluccio Salutati se později snaží přemluvit básníka Antonia Loschiho (1365-1441), aby Pilatovy prozaické překlady Homéra převedl do latinských veršů. V následujícím století (konkrétně v letech 1442-1444) Pilatova převodu Íliady pravděpodobně tajně použije Lorenzo Valla (1407-1457) při tvorbě vlastní prozaické verze eposu (knihy I-XVI).
At the beginning of the 1340s Barlaam of Seminara (ca. 1290-1348), a Calabrian monk, theologian and philosopher met Francesco Petrarch (1304-1374) at the court of pope Benedict XII (1334-1342) in Avignon. This encounter meant the very first step in the revival of Greek studies within the Early Renaissance Italian milieu. This paper tries to delineate the ideological presuppositions of Petrarch's motives for reviving the knowledge of Greek language and literature. Leaving aside the Petrarch's own meagre progress in learning Greek it is necessary to point out his inspirational influence on his younger friend Giovanni Boccaccio (1313-1375) who was able to organise public lectures of Greek language in Florence around 1360 for another Calabrian, Leontios Pilatos (ca.1300-1366), former Barlaam's pupil. Appart from the pedagogical work Pilato's tasks included translations of selected ancient Greek classical texts: Homer's poems Odyssey and Iliad, entering parts of Euripides' Hecube (Hecabe), fragments from Plutarch's Lives, Pseudo-Aristotelean corpus De mirabilibus auscultationibus (On Marvelous Things Heard). Pilatos also tried to translate the Greek parts of the so-called Pandectae, the digest of Roman law promulgated by Justinian in 530-533. Despite a short time span (from 1359 until 1362) Pilatos' multiple Florentine activities, largely supported by both Petrarch and Boccaccio, were a turning point in the reception of the legacy of Ancient Greece within the intellectual Italian milieu of the Early Renaissance. Except for Giovanni Boccaccio and Domenico Silvestri (ca. 1335-1411), identity of Pilatos' other students (if there have been any) is surrounded by silence. Although the continuity of Greek studies was interrupted for another three decades, Pilatos' pedagogical and translation work laid the intellectual and mental groundwork for the cultural mission of Manuel Chrysoloras in 1397. As to the revival of Greek studies in Italy the concerned period (from 1358 until 1363) was fruitful, though timely limited, and raised interest among Italian humanists in original texts of the period of Ancient Greece. Despite being clumsy and inadequate the word-for-word translations by Pilatos did not lack stimulating power and inspired the next generation of Italian humanists to produce more proper Latin versions. Homeric poems were translated into Latin after many centuries of oblivion in Western Europe. Copies of Pilatos' Latin translations (written by Donato Degli Albanzani or Giovanni Malpaghini da Ravenna) spread very quickly in a relatively short time span. This fact proves a high degree of impatience with which Early Italian humanists expected translation of Homeric work. We can easily trace Pilatos' influence in another earlier Latin version of Odyssey written by Francesco Zabarella (1360-1417), which was created before the end of the 14th century (in 1398). Almost at the same time (about 1392) Coluccio Salutati (1331-1406) tried to persuade the poet Antonio Loschi (1365-1441) to use Pilatos' prosaic version to transform the text into a more approriate poetic version closer to Homeric poems. In the next century Lorenzo Valla (1407-1457) probably secretly used Pilatos' translation when composing his own prosaic version of Iliad (Books I-XVI) between 1442-1444.
Zveřejněno: 11. prosinec 2012 Zobrazit citaci
Tento článek je publikován v režimu tzv. otevřeného přístupu k vědeckým informacím (Open Access), který je distribuován pod licencí Creative Commons Attribution-ShareAlike 4.0 International License (CC BY-SA 4.0), která umožňuje distribuci, reprodukci a změny, pokud je původní dílo řádně ocitováno. Není povolena distribuce, reprodukce nebo změna, která není v souladu s podmínkami této licence.
