Historica Olomucensia vol. 43 (2012), 65-78
Na Vídeňském kongresu v letech 1814-1815 byl vytvořen mezinárodněprávní systém, jehož cílem bylo zachování stability a míru v Evropě. Na témže kongresu byla diskutována i otázka, zda do tohoto systému zahrnout Osmanskou říši, která mimo většinu Balkánského poloostrova ovládala i rozsáhlé oblasti v západní Asii a severní Africe. Nakonec bylo upadající sultánovo impérium ponecháno mimo tento systém, což evropským státům umožnilo legálně se vměšovat do jeho vnitřních záležitostí či dokonce ho připravit o část jeho území. Největšího územního zisku v daném období dosáhla Francie, která v roce 1830 obsadila osmanské Alžírsko, aniž by však byla ve válce s Osmanskou říší. Předkládaná studie se zabývá problematikou koexistence Evropy a severní Afriky v době předbřeznové v širším kontextu mezinárodněprávních dějin. Pozornost je věnována především dvěma protikladným koncepcím v zahraniční politice evropských velmocí: myšlence ochrany statu quo severoafrického regionu jeho zahrnutím do evropského státního systému a imperialistickému přístupu, který nakonec zvítězil a jehož logickým důsledkem byla kolonizace severní Afriky a zhoršení vztahů mezi některými mocnostmi.
The aim of the international law system established at the Congress of Vienna in 1814-1815 was the preservation of peace and stability in Europe. At the same congress a question was discussed whether the Ottoman empire should be included in the system. Appart from the Balkan Peninsula the empire spread across large areas of West Asia and North Africa. Eventually the declining sultan's empire was left outside the system, which enabled the European states to interfere in its inner affairs or even deprive it of a part of its territory. The largest territorial acquisition was made by France which occupied Ottoman Algeria in 1830 without being at war with the empire. This study deals with the question of co-existence between Europe and North Africa in the before March 1848 period in a broader context of the international law history. The main attention is paid to two contradictory concepts in the foreign policy of European powers: the idea of the preservation of the North African status quo by its inclusion into the European state system, and the imperialist attitude which eventually prevailed and logically resulted in the colonisation of North Africa as well as deterioration of relationships between some of the powers.
Zveřejněno: 11. prosinec 2012 Zobrazit citaci
Tento článek je publikován v režimu tzv. otevřeného přístupu k vědeckým informacím (Open Access), který je distribuován pod licencí Creative Commons Attribution-ShareAlike 4.0 International License (CC BY-SA 4.0), která umožňuje distribuci, reprodukci a změny, pokud je původní dílo řádně ocitováno. Není povolena distribuce, reprodukce nebo změna, která není v souladu s podmínkami této licence.
